DÍTĚ.

Ó dítě, jak se sladce směje a bezstarostně rtů tvých květ, a přece tolik beznaděje ti chystá celý pustý svět.

Ó květe vonný, jemný, bílý, tvá hlavička se v smíchu chýlí, a ten tvůj úsměv je tak milý, že nelze ani povědět.

Ty rovné jsi všech králů dětem a krásy víc v svém líčku máš a přece kleto celým světem se opuštěno ubíráš.

Ty milujících plode svěží, ty nocí, v kterých hvězdy sněží, jsi výdechem, co něhy leží v tvých úsměvech, co lásky máš!

A vidím boudoir teď malý, jenž prosycený vůní jest, koberce těžké vše kol halí, na nichž zřím těžké růže kvést.

Jest uměle vyzdoben celý, a okna kryje závoj stmělý, by polibků jich neviděly truchlivé sbory němých hvězd.

Sem lásku svoji ukrývali, kdy její manžel, starý tak, kterému za peníz ji dali, v sen těžký zavřel mdlý svůj zrak.

Polibků skvrny jako růže jí na ňadra ty rety muže vždy tiskly, když ji vinul úže, až zapomněli na vše pak.

Těch nocí všech, ó dítě lásky, tys posvěcený bylo plod, kdy manžel, čelo samé vrásky, svůj chabý zrak v tvé líčko vbod’.

A viděl v tobě tahy cizí a zachvěl se jako list břízy, kdy poslední pták v dálce mizí a uletá přes pláně vod...

Tam v ložnici své ženy šeré tě od tvé matky oderval ten stařec vzteklý, tisíceré ti nadávky a kletby dal.

Máť v hořečce po tobě vztáhla svou ruku, marně vedle sáhla – kol prázdnota jen neobsáhlá: ó noci, v nichž ji rdousil žal!

Ó třeštění a slzí moře a muka s bídným mužem žít, – ty, dítě, nevíš, co je hoře, a kolébáš se v sen a klid.

Pak stará žena za plat malý tě vychová, ty seznáš žaly a bezejmenné v cizí dáli kdes budeš krutou nouzí mřít.

Ó plode lásky, úsměv sladký má květ rtů tvých a milou zář, Ty sníš, že čelo drahé matky se chýlí k tobě na polštář.

Když zřím tvých očí modré květy, když slyším „máma“ lkát’ tvé rety, vždy jest mi, jak bych osud kletý měl udeřiti v sprostou tvář!