Sed hudebník si bledý ku klavíru,
Chopina romanci nám počal hrát,
do tónů nervosních divného víru
mé duše atóm omámený pad.
Kol v lichotivá křesla rozložily
nádherné ženy zázraky svých těl,
v mdlé náladě, v smyslných touhách snily,
jichž odlesk ve vlhkých jim očích chvěl.
Té hudby dandysmus vyžilý, zmdlelý,
ta sladkobolná sytosť vášní všech,
ty vůně žen se v tónech těch kol chvěly,
jež naslouchaly v touhy záchvěvech.
Ty tóny prsty nevidné to byly,
všech žen těch mladá těla hladící,
jež v chvíli té s tou hudbou souložily
mdle rozkoši vždy znova vábící.
A potom poslední když povzdech trysk
a hudba zmlkla, tu tak mdlo mi bylo,
žen tisíce jak na ňadra bych tisk,
jimž v klín mé celé mládí veproudilo.