Tvá hudba smuteční mi nervy trhá
a v šílení mou chorou duši hází,
jak bílé svity měsíce se vrhá
v květ duše mé sbor tónů, jež mne mrazí.
Tvá hudba smuteční mi nervy trhá.
Slavíky slyším na hřbitovech kvílet,
psů smutný sten v nocech, jež hvězd jsou prázdné,
na římsách domů náměsíčné šílet
jak bílé ptáky na ulici srázné.
Slavíky slyším na hřbitovech kvílet.
A květů otravných vdechuji vůně
a prudký jed z úst milenky své bílé,
zřím lunu pláti v nebe černém luně,
všech nevěstek zoufalství cítím chvíle
a květů otravných vdechuji vůně.
Pak souchotináře zřím zmírat zvolna
a básníky svých duší rozbít číše,
mé tělo houpe tónů vlna bolná,
mé duše klavír odráží ji tiše.
Pak souchotináře zřím zmírat zvolna.
A posléz cit mne deliria chvátí
jak na milenky rtech mystických květech,
bych s dechem její duši mohl ssáti
a zhynouti v těch záchvěvech a vznětech.
Mne posléze cit deliria chvátí.