Jsou básníci, již písně všední pějí,
již fraze staré opakují davu
a jiným všem se s pohrdáním smějí
a vznešeně do výše pnou svou hlavu.
Lhou citů bouře, ukazují rány,
jichž nemají, jež u jiných kdes zřeli.
Pln sebevědomí je žvast jich planý
a všedních lidí dav je nadšen celý...
A jiní jsou, již píší veršů málo,
jichž duše jsou vždy choré nervosami.
Jak sten Chopina cos v jich verších válo...
Ti probdí celé noci pod hvězdami.
Ti šlehy šílenství v svých tonech mají,
jich duše zraní všední svět a sprostý,
tak že v svém jaru zpět se ubírají,
by změnili se v samé hvězdné skvosty.