Tmou ční věž, obra prst,
a měsíc, zlatý kámen,
jejž Titan, v zraku plamen,
kdys ve tvář bohu chrst’.
A hvězdy, věží hrot
kde protrh’ noci clonu,
zří v jisker milionu
a září o závod.
Terč zlatý vzdechů všech,
básníků soudruh trudný,
dno zlaté snění studny,
plál měsíc v mraků zdech.
A klidně jen se smál
úsměvem ironickým
hodinám elektrickým,
jež tmou doutnaly v dál.
A jestli výkřik zněl,
to jak by bzukot muší
kol zatažených uší
mu zdola zaletěl.
Sám jako básník plál,
pod nímž se lampy ztrácí;
dav v hloupé imitaci,
jenž jeho vzor si vzal.
To zlaté zrcadlo
kdos před vchod k ráji strčil
zjev měst se pod ním krčil,
jichž sta v tmu zapadlo.
Či zlatý ježek stáh’
své nohy, hřbet svůj stočil,
teď v moře právě skočil,
rozbil se na vlnách?...
Jak zlatá koule čněl
na konci boží berly,
zřel v mraku hvězdné perly
a kámen zemi zřel!
Byl otvor, který dštil
na zemi zlaté šípy
a slyšel hloupé vtipy,
v nichž dav ten dole žil.
Zřel pláč a výkřiky
a bídu lidské změti
a paprsků svých děti
zřel plakat’, básníky.
Přec cosi táhlo jej
obíhat kolem země,
tak duši táhne jemně
cos večer v písní rej.
Tak táhne srdce nás
bez cíle prchat šerem,
kdy vzplane v zvuku sterém
slavíka tichý hlas.
Pak v hrobku noci kles’,
jak pochodeň plál temně,
již nad mrtvolou země
vzduch ve svých spárech nes’.