Tam kde skála podle skály
u vod safír paty smáčí,
ne větší než hnízdo ptačí
otce tvého domek malý.
Tam se réva s révou snoubí,
rámce oken břečťan vroubí,
stará jabloň hlavu níží
pod svých květů vonnou tíží
a na střeše za komínem,
na výsluní v klidu líném
čáp zobákem vesel klepe,
jak by říkal: Bude lépe!
Ba že, čápe, lépe bude!
Už je jaro dávno všude,
všude ševel, ruch a hnutí.
Jiřičky zas hnízdí v krovu
a doškovou střechu znovu
tučný netřesk květy žlutí.
Ba že, čápe, lépe bude
i v mém srdci, všude, všude,
jen co lapím ve své sítě
Verunku, to krásné dítě!