Věsím čelo, pouštím knihu v měkké vřesu hedvábí, nad mou hlavou kosmo k jihu křídly plují jeřábi.
Slunce metá zlaté střely, z rákosu zní čejky hlas: Věčná škoda, konec je-li už té něze letních kras!
Žlutý rákos podřimuje vrb a olší ve stínu, po hladině tůně pluje uschlý kalich leknínu.
V zlaté páře kolem břehu jeleny se vidím pást, a přírody sladkou něhu v svadlých listech v sny se klást.
Luh i háj pln jarní mízy, v zmladlém kraji ruch a rej! Žežhuličko v listí břízy, zakukej mi, zakukej...!
Kuká, kuká. A já rtoma počítám – ký, bože, div! Není možno, žežhulko má, tak dlouho že budu živ?!...
Z vrchů stoupá bílá mlha, zlaté slunce na skloně, pod okny mně klepá vlha v peň květoucí jabloně.
Vonné snítky na jabloni! Když vás zlatí slunce zář, vždy se ke mně ve snu kloní z vašich květů víly tvář.
Máj odslonil květná víčka, pramen zlata řine z nich. Na javoru holubička bílá jako padlý sníh.
Holubičko, něhy zdroji, sladká vílo vzpomnění, kéž až zemru, duši moji bůh v holoubka promění...
V smrčí voní smolná rosa, východ rdí se růžemi; bílým tělem albatrosa ranní mlha zdá se mi.
A jak mlha letí k zemi přes temena spících skal, jak by se mne perutěmi bílý pták ten dotýkal...
U studánky v stinném loubí v dlaň podpírám smutnou tvář, rozpjav křídla, v kyprém doubí drozd si zpívá, korunář.
Srdce moje v květu máje, pod obalem pozlátka v té studánce zakletá je děctví tvého pohádka!
Cookies on Poetry Cove