S májem se k nám vrací, v květ kdy strom se šatí,
písní v útlém hrdle, co je v květu rosy.
Když mu jarní večer křídla sluncem zlatí,
jeho nápěv vzdušným prostorem se nosí.
Jeho píseň plesá, kvílí, jásá, pláče,
jde jak ostří meče každou lidskou hrudí,
v sny kolébá večer, ráno budí spáče,
co v ní skryto, hřeje, mrazí, pálí, studí.
Slyšel jsem ho kdysi, tehdy sladkou vůní
červánkových květů do sadu mne vlákal.
Pod opojným keřem otevřel mně tůni
všech mých žalných citů, a já plakal, plakal...