ROMANCE.

Ze dlaní vypjal bílou bradu a od úst odtrh’ zlatou číš: „Ó Agrafo, k tvým nohoum kladu své srdce celé, pro tvou vnadu

chci v peklo jít, co dnes mně díš?! Již rok tomu, co na bazáru jsem koupil tě, od slunce žáru květ lilije pol zlomený,

i myslil jsem, že srdce vděkem mně stlávat budeš v loži měkkém na zlatých vlasů prameny. I chtěl jsem tě mít otrokyni,

když zrak měsíce bloudí síní, bych s rtů tvých ono kouzlo pil, jež v nach čaruje bledosť tváří a žluť, ten krutý přízrak stáří

a promrhaných žití chvil. A zatím v žhavém touhy plání, ó Agrafo, tys mojí paní a kouzelnicí vítěznou,

já, žebrák, u tvých nohou prosím: Ó přej, nechť polibkem tvým zrosím své rty, jež lásky žízní schnou!“ – A Agrafa, ta lilje smavá?

Svou rukou jenom v odpor mává a ku bojaru hovoří: „Slyš, na potulce ranním časem dvé mladých orlů vybrala jsem

z jich hnízda v srázném pohoří. Až zpernatí těch ptáků křídla, by v jasných sluncí zářná sídla se v bouřný mohli dáti let,

pak ručím tobě hlavou svojí, že po úmorném lásky boji můj, pane, slíbáš sladký ret!“ A bojar věří, šťasten věří. –

Když do komnaty na prah dveří vstoup’ číšník, štíhlý, krásný hoch, tu číš, kde plála réva zlatem a rubíny, v dlaň chopil s chvatem

a vzdych’: „Kéž už bych líbal moh’!“ „Již vypršel čas slibu tvému, ó Agrafo, jak šťasten jsem, že trýzní lásky umdlenému

zas v ráj se změní celá zem. Teď s druhy jedu na lov, drahá, však s večerem se vrátím zpět. Hleď, orlové! Má dlaň se zdráhá

je v podnebesí pustit v let. Kás divná tucha duši jímá a cit, jenž na dně srdce dřímá, mou úzkostlivě úží hruď.

Přec pustím je, ať k slunci letí, já večer k tobě do objetí se navrátím. Teď s bohem buď!“ A odejel. Psů lačná smečka

v ráz rozprchla se v okolí, a za psy lovců dlouhá vlečka, na čapkách péra sokolí. V pěst svírá bojar břitké šípy:

Ať kanec je, ať srn, či laň, dnes, duše má kdy touhou kypí, vše bez milosti sklátí dlaň!“ A bojar pádí na svém oři.

S ním dopola kruh lovci tvoří. Tam laň, hle, míří v blízký les: „Můj šíp ji dneska prvý skolí. Pak roh ať v jásot zahlaholí

a se šňůry ať vzletne pes!“ A laň psy štvána zniká v doubí. Dešť šípů za ní bojar slal, však nadarmo, přec prchla v loubí,

jež ostružina s hlohem vroubí, a za ní bojar dál a dál. Již v houští zmizel lovců zraku, ve listí moři, kouře mraku

a ještě šípem stíhá laň, v tom, zda jen možno věřit oku, hle, Agrafa na stráně boku v mech úbělovou tiskne skráň.

Jí opodále číšník v krvi. Ne laň, on zhynul deštěm střel. Vzkřik’ bojar, strašně stáhnul brvy, a pohledna v zrak ženě prvý,

jak zachvěl se, když v prázdno zřel. A nad hlavou, slyš, tepot křídly: My zloupili tvé ženy zrak! Dnes ku pomstě jsme čas náš zhlídli

a v zem se snesli ze oblak. Zda Agrafa tvá srdce měla, když láska s něhou matky chvěla svou perutí nám nad hlavou,

a ona přijdouc v hnízdo naše, do skalních srázů s námi plaše pryč pospíchala dálavou? Ó Agrafa, to věrná žena,

cos nemoh’ ty, to jiný moh’ a číšník tvůj, tich jako pěna, to věru jiný býval hoch. Ji v ústa líbal – byltě mladý,

co zatím vousy ze své brady tys v marné touze lásky rval... Tu bojar napjal v hněvu šňůru, šíp zasvištěl a kroužil vzhůru

a orly oba k zemi sklál. A v mžiku s koně bojar sklesl. – Když Agrafu však na kůň vznesl, pod tíží bolu schýlenou

a zdrcen cválal tmání stromů, tu poznal, že si veze domů svou krásnou ženu – šílenou...!