Květ lípový, co na cestě, když spěchali jsme k nevěstě, s větví nám k hlavě splýval, jsme připiali si ku pasu
a jiný dívkám do vlasů a jeden k tomu zpíval. Ten květ nám voněl do duše a dívkám v skráň z pod loktuše
kouzelně mocnou vůní; že než jsme přišli v dědinu, měl každý dívku jedinu a srdce nechal u ní.
Lípový květe v červenci, ty nejvonnější ve věnci, jenž krášlí žínku mladou, když tak tě vídám, po šíji
jak sponka tvá běl ovíjí prostičkou, chudou vnadou, vždy vzpomenu tu na dobu, kdy poprv tebou v ozdobu
jsem ovil dívčí skráně; to tehdy k svatbě v dědinu jsme jeli, dívku jedinu každý po svojí straně.
Ba bylo tenkrát radostí, div prsa vše to uhostí, a jásání a křiku; na koních napřed hudců sbor,
za nimi hostů co ten bor na vozích v táhlém šiku. Fáborů, pentlí po paty, rozmarin plno s poupaty,
zástěrky samé květy, čepečky pestré z hedbáví, perličky bílé do hlavy, písniček plné rety.
I zněla píseň veselá od statku až blíž kostela, až tuchla hudcům duše; v to kmotři bradou kývali,
kmotřičky z plna zívaly a modlily se suše. A v kostel když jsme vkročili, nejprv jsme čílka smočili
svěcené vody třísní; pak postoupili k oltáři, ten tonul světel ve záři, kůr kantora zněl písní.
Však náhle ret můj zasmušen, přelét’ jej divný, ledný sten a slzou zrosil oko; to nikdo, nikdo netušil,
jak jsem se tenkrát zasmušil ve srdci přehluboko: že než rok mine za rokem, své děvče v rově hlubokém
ukryju v prvním mládí, že, ač jsme si to neřekli, ni v kostel když jsme poklekli, tak měli jsme se rádi.
Cookies on Poetry Cove