O jaké štěstí, v letní noci o lenoch opřen lavičky, skryt všetečníkům, líbat moci skráň drahé dívčí hlavičky;
když snítka šumí snítce lásku a růžné poupě poupěti, svou dívku líbat v ében vlásků a tisknouti ji v objetí!
O blažení, ti milující! Pro dešť polibků neslyší, jak ve koruně v šeru snící se ozval šepot ve výši.
To v stínu lípy v noční době, kde z břízek sbita lavička, se, šeptajíce, tulí k sobě dvě drobná děcká tělíčka.
Jak hezka jsou v té květů kytce, jež věsí se jim do klína, v tom věnci snítek, jenž je stydce lupínky svými opíná!
A na milence patří k zemi, jak na tatíčka s matičkou a polou skryty haluzemi, jak libují si hlavičkou!
„O kterak se již těším, duško, až ukryje nás peřinka, mne napřed, potom tebe, družko, jak řekla víla kmotřinka.“
Však druhé dí: „Já půjdu dříve, tys pěkné sice děťátko, však, ó to srdce dobrotivé, oč, že má raděj děvčátko...“
A prou se... Až tu hošík milý jal chumáč květů po straně a od jakživa rozpustilý, klep’ sestřičku svou do dlaně.
Ta pláče... Jako jitřní rosa se třpytí slza ve zraku, když, rozpuštěný vlas a bosa, jich kmotřinka jde z oblaku...
A konejší je: „Nechte pláče, jste obě hodná děťátka!“ A hladíc je: „Už nejináče, já udělám z vás dvojčátka.
Jen sečkejte, až s příštím jarem, kdy plným sladkých polibků těm milencům zde k máji darem vás obě pošlu v kolíbku!“
A děťátka se v slzách smějí přes vonné lípy květný lem, a dole rtíky v jednom znějí polibků sladkých ševelem.
O blažení, ti milující! Jak nevinná dvě kuřátka, hle, ve koruně lípy snící jich příští pěkná dvojčátka...
Cookies on Poetry Cove