Zesnula dceruška králi
náhle a tak z nenadání,
jako růže, mrazem spráhlá,
kdy se přes noc k hrobu sklání.
Děva krásná; v skvostnou rakev
tělo drahé uložili,
spí tu bledá se vší krásou,
a tvář kryje závoj bílý.
Zalkal král, a v mrtvém srdci
zážeh lidské lásky vzplanul,
vyšel v noc si poulevit –
z dálky zpěv mu k sluchu vanul.
Zamyslil se král a slouchá,
zpěv ho víc a více jímá;
vzkřísil tě on srdce mrtvé,
vzbudí srdce, co jen dřímá.
Kázal král přivésti pěvce;
sotva vzešla ranní záře
přivedli bledého mládce
v okovech mu ze žaláře. –
„Budiž volným, pěvče milý,
večer písní sladce jemnou
zbudil’s mrtvé srdce moje
a svět celý smířil se mnou.“
„Sladký spánek spjal mou duši,
v míru svatém se mi snilo,
že se moje dítě drahé
tou tvou písní probudilo.“
A volnosti vzňato dechem
pěvce nadšení tu jímá,
a jak zvuk by rohů hlásných
královským zpěv hradem hřímá.
Probudil zpěv dceru krále,
vyrval ji snu hlubokému;
vstane – komnatami kráčí,
táhne ji to k pěvci svému.
A na prahu síně stane –
zlekán mládec ustal pěti,
prsa dmou se – děva krásná
v náruč jemu pozaletí.
Zlekán král se též tu chvěje,
divu uvěřit se bojí:
budíť mrtvé zpěv volnosti
volnosť pak se s láskou pojí.