Tys poslední má naděj: kdy již se zpřetrhaly
mé srdce struny všecky, a harfa zbortělá
mi pukla, – mysl tužeb shroutily padlých žaly,
tys jako slavík něžný útěchu zapěla.
V mou duši mír se vrátil, a jak po bouři bývá
– zas lásky slunko vzešlo, mhly klesly s obzoru;
zhojeny rány, píseň zní v srdci blaha tklivá,
se koříc krásy věčné luznému výtvoru.
Za jitra – pamatuješ? – jak noci prohýřené
jsme spolu ruku v ruce a tiše kráčeli? –
já s tebou jsem se vznesl výš v nebe otevřené,
a mně i tobě slastné zrak slzy máčely.
A tehdáž jsi mi řekla, se vinouc ke mně blíže:
„kdy tvůj duch výš se nese, můj tíhne za tebou!“
ó té-li chvíle pomním, hned prchá všecka tíže,
a šťasten, bohat doufám – důvěřím v lásku tvou.
Bych tebe, dítě, ztratil, co zbylo by mi v světě?
tys poslední má naděj – tím byl bych sobě sám?
– visící nad propastmi keř spráhlý ve rozkvětě
a bouři zůstavený, posměchu, trampotám.
Tys poslední má naděj, poslední květ mých sadů,
tys poslední má těcha – poslední tužby cíl –
mne neopouštěj, rukou kdy k dílu smíru kladu
a zoufalství děsnému nenech mne za podíl!