Sen.

Mně zdálo se, v plášť zahalen – že hotov k cestě před tebou jsem stál, s tebou se louče, jako na věky. – V ubledlé tváři nevýslovný bol

a v oku slza skoro zoufalá, – pak ruka ledu mnohem chladnější: tak zděsily tvou milostnou máť, že mněla být mne tuhou mrtvolou.

l ty ses jaksi též mne hrozila. – Já sám jsem cítil nevýslovný bol a plamen divně mrazivý – v tom místě žhát, kde srdce přebývá, –

a také úzkosť srdce svírala, a tak jsem spjat byl trudným loučením, – že jsem se cítil mocně přikován, kdy ty jsi hrála u piana dál

svou píseň dojemnou a velebnou: – – – Pak ruku s vyčítavým zrakem dalas’ mi, a z objetí ses jemně vinula, mně polo prosíc, polo hrozíc též.

A ve zraku tvém vážně milostném tak velebný mi zplanul nebe lesk, že jsem se cítil červem před tebou. – Pak chladně kynouc provodilas mne,

nemluvíc slova rychle ke dveřím, kde slzami jsem smýval ručku tvou. Tvé oko modré shlíželo se v mém – a jako mramor bílá tvoje tvář

tak byla vážná – chladná – bolestná, tak svatá – mocná – k činům kynoucí, – že touhami bych se byl rozplynul nad okamžiku toho velkostí.

Myslel jsem, že mi z těla prchne duch, by u tě dlel a tebe oblétal, kdy otvírajíc dvéře, smutněs pravila: – „Za hrobem naší věčné lásky cíl!“

Zmizelas. Chtěl jsem k tobě vrátit se leč přimrazené stály nohy mé – jen duše má se chvěla za tebou. – Dvéře se zamkly. Vůkol čirá tma

a věčné prázno – hustá temná noc, bez konce noc a ticho bez konce a věčný prostor – jedno den a noc – a nikde cesty, nikde světla kmit –

a nikde konce, nikde východu! – – Hmatal jsem po sobě, – Ieč já se necítil, volal jsem zoufale – leč já se neslyšel, plynul jsem propastmi, stavěť se nemohl,

padal jsem v práznou noc – nemoh se zachytit! – – a nikde cesty – světla – východu! – Teď teprv myšlénky mne jala jistota, že umřel jsem a věčnosť objímám.

Tu náhle jako hvězdy jasný svit mi z dálky věčné cosi kynulo: vůle se hnula – a již byl jsem tam, tu věčnou dálku přepluv mžiknutím.

Byl ráj to. V prostřed vyšší trůn, kde žezlo třímal věčné lásky bůh, jímž ubohému mně tu pokynul. Přistoupil jsem i podal harfu mi,

z níž takové jsem loudil písně zvuk, že celé nebe nad ní slzelo – a pán bůh slzu lásky uronil, jež v tebe, dívko, proměnila se,

a on mi tebe za tu píseň dal. Má duše s tebou v jedno spojená tak božský život ssála z duše tvé, že byl bych dávno s tebou andělem,

bych moh’ tě, drahá, nazývati svou. Však ďábel přišel – na mne žaloval, že prý jsem ve svých písních mnoho lhal, a lásky bůh se na mne rozhněval,

že opět na bídný mne poslal svět, kde posud lkám, ze snů se probudiv.