Podzimní.

Již podzim roztáhla své síti šedé nad krajem – ptactvo na jih ulétlo, jen havran s kání luhem svůj ples vede a mnoho zkusí věcht a pometlo,

neboť chce v blátě utonout svět celý; lesy se často v páru zahalí, jeť východ slunka studem uzardělý i západ též – a svět tak ospalý.

I já jsem ospalý a mrzut stále, neb teskním – touhou hruď se rozpláče, až ze zoufalství vzkočím nenadále a chytím kabát, klobouk, kartáče,

a oprášiv se, do světa pospíchám i bloudím často samojediný, až kdy si hodně, hodně pozavzdychám, omrzím se a jdu číst noviny.

A v novinách mlácení prázné slámy, stranických doktrin klopýtavý svár, neb hloupých annoncí řad se naskytá mi; odhodím je a hraju v billiard,

aneb se pustím v šachy milované osudem černým štván co citů král, až nová touha zas v mém srdci zplane po té, již jsem tak vřele miloval.

Pak míjím bytů lidských němé davy – pryč – z města ven – daleko do polí, divoké myšlénky se trou do těžké hlavy, a rozum dřív jak s citem zápolí,

dešť šlehá v tvář mi, vichr chodce staví, a v oku slza bolu vypryskne – tu náhle dětské oko mne pobaví, z něhož ta nevinnost se zablýskne.

I stanu znaven u milého děcka, v němž hledám příští osud člověka: z oka mu září rozkoš duše všecka, však v úsměv bída vryta odvěká –

ten tajně skrytý nádech utrpení, jež souzeno jest lidstvu v životě i jasných okamžiků blahé jmění, myšlének zárod – v hravé prostotě.

Hle tam pod lípou muž zasedá bledý v samoty tichu s vráskou ve tváři, v minula temno vrací svoje hledy – „jak byla krásná, když šla k oltáři!“

i třpytla slza leskem démantovým pod brvou muže k vzdechu žehnání, – ta zpomínka mu prutem liliovým vrásčitou zavadila o skráni.

Jsem ve vsi již a zvoní ku klekání, a v mysli svitne hnutí jemnější, a láska k lidstvu ve plném zaplání mou hruď zas náhle k míru skonejší.

Pak spěchám k práci rád, neb v mysli mojí zasvítá budoucích dnů nadšení, jeho se těchou jizvy duše hojí – i věřím zas ve lásky spasení.

Zem kryje mhly chladivé závoj bílý, vychází luna v plném úsvitu, na nebi mraky se již rozplašily, sta hvězdiček se leskne v blankytu;

spočívá město v tichém zadumání, z oken mu září poklid večera, a na má víčka zlatý sen se sklání, v němž utěší se duše bezsměrá.