Kletba.

Hoj nebe bouři, sviť mi bleskem k hněvu, bych v slova vtěsnat moh’ co srdce svírá; při taktu hromů tvých jsem mocen zpěvu a při tvém blesku plá i moje víra. –

O lidstvo – jak jsi bídné, ošumělé! Se skrání strhalo jsi věnce krásy, v poroby, ve tmy kalu toneš celé – já přece věřím v den tvé velké spásy.

Což je ten okamžik! – zpět za staletí se nesu duchem, zřím jen černo samé – jen tu a tam kdes malá jiskra vzletí, a pablesk její o pýchu se láme.

Tož v dobu zalétám, kdy Jerusalem se vzepjal s Římem k boji poslednímu, sám sláb a vylhaným jen sveden králem v šílenství kles’ a podleh’ katu Římu.

V tu dobu zoufal jsem tvým nad spasením – ba klnul tobě a tvé velké vině; dnes kletbu výše víry v spásu cením: nehodno’s vstoupit ve svých tužeb síně.

Řím tehdy štval tě, židovský ty lide, tys ale šílil víc než dravé zvíře, snil’s, nehodný, že spasitel tvůj přijde – a vlastní krev jsi pil v tě mrzké víře.

Brat bratra bil, syn vraždil otce, matku, syt vášní děvu hoch a matka dítě; chtíč hladu, krve, vilnosti a statku tě zpil – jak podnes mamon opijí tě.

Tys nehty vtisk do římských vojů masa, jak tigr krev jsi ssál, žoldnéře rdousil – o tehdy šílil jsi co litá chasa, a osud meč své pomsty na tě brousil. –

Tvé krásné město hrdě rozmetali, že nezbyl kámen z oteckého prahu, do světa úhlů všech tě psance štvali, tvé bědy věkům dálným na výstrahu.

I bloudě světem, klnul’s tomu Římu, v své slepotě jsi nezřel vlastní viny, já ale slyšel jsem tu z města dýmu hřmět kletbu jinou – na tvé vlastní syny.

A kletba splněna. Tys povrhelem, že neučil jsi srdce víře lásky, že’s zůstal nejlstnější – bezcitnou z šelem, a nejhlubší ryl v čelo lidstva vrásky.

Tys povrhel s tím v tváři s Kaina znakem, jak vždy a všude vyvolený k tomu, stáť v řadě lidstva na pranýři takém, pokud v své srdce nevrátíš se domů.

A Říme, ty kam’s bloudil v pýše duchem, že těch, jimž čela rozbily zdi tvoje, jsi kletbu přeslech’, aniž v srdci hluchém se nezachvěl, dál slavě hody svoje.

By zotročilý vnuk i Karthaginy byl zhoubou klnul tobě – moh’ se’s smáti: pád tvůj a kletba se co pouhé stíny před touto kletbou co před sluncem tratí!

Odsouzen zášť a tmu do světa síti, pokud se nepokoříš před národy – zdaž déle světu hodláš v oči zříti, smývaje kapkou svěcené stud vody?

O Rómo ustaň – nebuď pekla výhní, tou nebuď ranou lidstva rozjitřenou, – již lásce zbuduj chrám a k světlu tíhni, i padne kletba, satana že’s ženou.

Vždyť tmou a záští zač tu vedeš boje, je svato tak, jak zplozeno by rájem – tím bojuj teď, leč protkni prsa svoje, by smyla’s vinu krví svou na vzájem.

Dřív nebo pozděj – jednou bujně zkvěte, co z Kostnice zaseto v srdce věků – a dnes-li tebe stará rána hněte, již zítra nebude víc na ni léku.

Kde jsem, že slyším steré zpěvy zvonit, jichž rajský zvuk mé tklivé srdce jímá – až vyschlý zrak počíná slzy ronit, budí se naděj, co v mém ňadru dřímá?

Znám vás, vy vlasti srdcekojných zpěvů; na vás vylila krása něhu svoji, – jen osud ve svém neustává hněvu a jako povždy, dál proti vám brojí.

Vám srdce mého nejsladší zní tluky, vy čisté, zdravé, nepojaté divy – těm běda, své na vás kdo vztáhli ruky a klnuli vám – slovanské vy nivy.

Však jiná kletba stíhá po staletí ty syny naše – a ne z toho světa – duch její divé orgie rád světí, kdy ve střed jich svij zlaté jablko vmétá.

O Slavie, tvá mysl holubičí jen cizině se jeví, doma sváry tě hyzdí, krásné snahy tvoje ničí, a soused jestřáb v své té tiskne spáry.

Ty mlčíš? – o jak nehodno je tebe, mlčeti ještě, kdy už kámen mluví; – dnes při vzdechu to ještě trochu zebe, a zítra snad ti bude mluvit krví.

Jen slovo rci, a jeho zvuky zlaté pro volnosť celé světy rozhlaholí. Rci – právo vrátí se nám v pouta spjaté, rci – zmizí svár, jenž v srdci srdce bolí,

rci – bude písní nejsladší tvé slovo, jím jen se vrátí na svět lidstva spása, v nadšení nad ním srdce otrokovo i vítěze si stejně pozajásá.

O lidstvo za myšlenky bojující již nedli při kvasu a vzchop se rázem by planoucí byl úmysl tvůj svící ráj by se mžikem vrátil zase na zem.

Slyšelo’s kletbu nebes v den své bídy, že’s nehodno vjít do volnosti chrámu? Dnes píseň má v tvář tvou piš její stydy, že posud nad tebou svou naděj lámu.

Chtěj – války minou, hlas tvůj trůny sřítí, i pouta spadnou s šíje, vzejde světlo, ples míru, lásky, volnosti se vznítí: nebude toho, co tě dříve hnětlo.

Chtěj – však ti toho celou chtíti mocí to kletba tvá, že posud nechtělo jsi, že v jasný den jsi spělo v pusto noci, že duch tvůj rád svá vlastní pouta nosí.

Tys místo volnosti si moci přálo, jen místo světla záři barvy jiné, ne žitím – rozkoší tvé srdce plálo, a zřelo’s klidně, jak můj národ hyne.

V plemenný boj jsi věrné štvalo bratry, sousedy sváříc, vraždilo jsi slabé; sám Albion za vzorem římské chátry z popelův Indu svoje zlato hrabe.

A na rumech volnosti milionů Jonathan vztýčil světla stan a práva, leč volný sám se Rudých usmál skonu a s otroky si hrdě pozahrává.

Svěřepý Turek smí tu týrat ráji, ty vidíš hřích, a jen se směješ tomu, tvá zlekaná hruď darmo si to tají: – jen za to spása vyhání tě z domu.

Kdo bez citu zří umírati druha, jen se smíchem sleduje zápas jeho, zdaž hodna žíti volně hruď ta tuhá a nečtla sama sobě soudu zlého.

Ne to je volnosť, jíž si otročením dobýváš – není pravdy světlo jasné, jež vznítit vědomí chceš utlumením, ni to je láska, při níž národ hasne!

O kaj se již – leč v srdce svého hloubi, tě neočistí slova – kaj se činem, nechť láska, lidskost s tvým se žitím snoubí, by nestyděl se člověk – slout tvým synem.

A jako syna ustoupila víře ta víra otce přežilá a kruchá: nuž lidstvo! rozvěj peruť svoji šíře – a vztyč až do nebes tu víru ducha.

Hle, nebe samo tobě otvírá se, prchají chmůry, hvězdy planou v míru, i vidím den, kdy staneš v dávné kráse, tu kletbu smyjíc očistíš mou víru.

Pak národy zas různé pravda spojí v rodinu velkou ve svatvečer spásy, své lidstvo rány na vždy láskou zhojí a mocné plesu hymny zazpívá si.

Nás nebude tu více – v duchu ale s ním zaplesáme, jati výhrou boje; den míru svitne v kráse neskonalé: – to lidstvo cíl je tvůj – buď snaha tvoje!