Ondy co jsem ve snu strašném zíral? –
S hory vysoké jsem smutným okem
za šumícím hleděl řeky tokem;
bol mi mocně srdce v hrudi svíral.
Ha! tu přede mnou se tábor rozestíral,
rozložil se v dolu ve hlubokém,
otravným se řeka stala mokem,
moky hltavě sbor vzteklic sžíral.
Z lític očí vášní proud se blýskal
– nikdo hrozný hled ten nevylíčí –
mrazem stydnul jsem, kdy sbor ten výskal.
Na to sbory ke mně hovořily:
„Aj, vždyť my jsme národ holubičí,
osvícenci jen – nás zpotvořili!“ –