Když přírody se jarní dechy dmou,
a z poupat květy plodí jarní vání,
tu v srdci pučí Boží požehnání;
a jako Panna vroucnou modlitbou
se před posvátnou koří velebou,
a před hrobem se Syna svého klání,
jenž z hrobu vstana spěl až k nebes báni –
tak v jarní prosbě duch ždá sílu svou.
Dejž, Pane, nám, ať zniknem hrobu světa,
by v obrodu nás přijal nebes jas,
až staré země zajde plíha kletá.
Hle, nebes rosa vlaží květ i klas,
však hříšné duši hojnou těchu splétá:
jen slza z Kristových a z Panny řas.