Znám já slávověnce
ze zahrady Boží,
v témě oslavence
Bůh je v ráji vloží.
V nich se vonné růže
vnadou rajskou pojí,
poupěti však lůže
svorně obě strojí.
Jedna bělostkvoucí,
prosta všeho kalu,
druhá rudožhoucí
božském ve zápalu.
Mezi nimi ladné
poupě zelená se,
poupě neuvadne,
v jaré stkví se kráse.
Bílá růže jesti
čistá v Boha „víra“;
víra dráhu klestí
k Tvůrci všehomíra.
Růže ohněm vzňatá
božskou značí „lásku“;
splétá láska svatá
Tvůrce s tvorem pásku.
Poupě v růží středu
„naděje“ znak spasné;
v hoři dává stredu,
ve tmách nevyhasne.
Naděj’, lásku, víru
ve hrudi kdo chová,
tomu věnce míru
božská ruka snová.