Kam, ptáci, rychlou perutí
vás vede touha snivá?
Vždyť po vás truchlí šumný les
i háj, i rodná niva.
A naší lípy vonný stan,
v němž písně nám jste pěli,
jak bolně zírá do nebes,
tak sirý, osamělý!
Hle žalem lípa zbavuje
se zeleného skvostu,
a lupení jak slzný tok
se proudí s letorostů.
Žel! plavci smělí nedbají,
jen v cizí touží kraje,
kde širý vlní ocean,
kde slunce žhavě plaje.
Však jedněm hroby ustelou
vln zhoubných klamné něhy,
a druhým peruť ochromí
ty palné slunce žehy.
A kterých nebe zachová,
vás volám celou duší:
jen přileťte vy opět k nám,
vždyť vlasť vám nejlíp sluší!
Pak jarní slétne omlada,
z líp hojně vzejde květů;
ó pějte, pěvci, vlasti své,
a nechte cizých světů!
A práhne-li to hrdélko
vám po lahodném stredu –
aj, v květech lípy slovanské
dosť slovanského medu!