Srdce Páně – velechrám to svatý,
na něm stkví se v záři kříže znak;
k němu zírá s touhou nivý zrak,
k němu duch se vznáší láskou vzňatý.
Jak mne vítá chrámu toho brána!
Z ní se proudí rajská oblaha,
duší zpráhlých rodná ovlaha,
s nebes výšin v zemské luhy slána.
Než jak píti nebeské ty toky?
Kterak vejdu v lásky Boží stan?
Náspem trnovým jsa obehnán
zastavuje mdlého chodce kroky.
Kříž já vezmu, svaté víry berlu,
naděje též jasné oruží;
síla matná se mi otuží,
uschovám-li v srdci lásky perlu.
Láska svatá žhoucím plamem sálá,
ničí trnité ty ohrady,
mění hloží v rajské zahrady,
jimiž Boží rozléhá se chvála.
Již mne netěší ty zemské pláně,
dále kráčím v touze plamenné,
a již u smírného stanu pramene –
ó jak milo v božském Srdci Páně! –