Na Kasině hoře, v cele osamělé
vážný bratr sýlá k Bohu prosby vřelé.
Věštčí tuchou zírá v nadehvězdné kraje,
zdá se mu, že nebe sladkou hudbu hraje.
„Koho,“ bratr šepce, „nebe hudbou vítá?
Komu anděl Boží slávověnec splítá?“ –
A hle, v blankyt jasný holubice bílá
rychlou peruť vznáší, jakby touhou nyla.
Jakby nyla touhou po nebeské kráse –
a mnich svatý žasne, blahem usmívá se.
„Tys to, sestro drahá,“ volá v zanícení,
„toť tvůj duch mi dává slední pozdravení!“
A co světce oko v nebes modro vniká,
v říši věčnou spěchá – sestra Školastika. –
Krátká mine doba, bratr touhou hyne,
Benediktu sestra s nebes výšin kyne.
Jedna touha svatá v obou srdcích plála,
pro nebeské vlasti obou duše zrála.
Jeden hrob již spojil obou vetchou schránu,
obou duše vešly v nebes věčnou bránu.