„Zítra hod jest Matky Boží,
pospíchejte dítky přec!
Každé z vás ať kvítko vloží
Matce Páně na věnec!“
Mladá očka září blaze,
dítky pádí v zahradu,
by květ skvěl se na obraze
babiččinu na radu.
Za vnoučaty vlhkým okem
zírá chorá stařena,
zpomíná, jak rychlým tokem
zašla léta blažená.
„Dřív jsem laňkou spěchávala
v zahrady a šumný les,
druhdy zpěvným ptáčkem slala
zbožné písně do nebes.
Zítra hod tvůj, Matko Boží –
jaká já ti kvítka dám?
Choroba mne poutá k loži,
kterak dojdu v Boží chrám?
Shlédni na mne, Matko svatá,
ty jsi chorých posila,
viz, jak duše bolem jatá
oko slzou zrosila!“
A jak zírá v obraz Panny,
slyší tajný libohlas:
„Dej mi věnec z proseb tkaný,
putuj v sídlo věčných krás!“
Chorá rukou vetchou pojí
prosbu k prosbě u věnec;
k Té, jež všecky rány hojí,
šepcí ústa – růženec.
A než slední připojila
k zrnku zrno klokočí,
záře blažená se lila
stařeně zpod obočí. –
Zítra hod jest Matky Boží,
pospíchejte dítky přec –
babička již v nebi dává
Matce Boží růženec!