Znám já růži vonnou
nevadnoucí vnady,
její krásou tonou
v slastech rajské sady.
S nebe byla dána
růže zemi kleté,
zpět pak v nebe slána
nebes krásou kvete.
Nachu rudá žáha
lupen její šatí,
nebes rosná vláha
lemy skvostně zlatí.
Než i trnů hroty
listí její skrývá,
často osten zloty
v kalich se jí vrývá.
Růže plna tajů
Matka Páně jesti,
zdobu rajských krajů
Pán Bůh sám si pěstí.
Ctností sterých krásy
v zlatoháv jí pojí,
rosou věčné spásy
trní rány hojí. –
Přijmiž od svých dítek,
Matko, slávověnce,
spojily jsme kvítek
trojí na růžence.
Jeden radosť září,
druhý bolem zmírá,
s vítěznou pak tváří
třetí k Tobě zírá.
Radosť, žalů zdroje
v oběť Tobě dány –
přiveď dítky svoje
v nebes věčné brány!