Věsť se nese do slovanských vlastí,
zevšad přeradostný hlahol hřímá:
„Bratří solunští se berou z Říma,
zvítězivše zrádnou nad nápastí!“
Jásá zbožná Moravanů družba,
zdoby skládá siré na oltáře,
plíná těcha z každé zírá tváře,
jedna v hrudi rozloží se tužba.
A juž v dálce svatý kříž se třpýtí,
průvodu též zbožné zvučí písně;
hle, tu v rozkoš promění se tísně,
a lid věrný v cesty stele kvítí. –
Však co blednou Moravanů líce,
co ta slza v Methodově oku?
Kdeže Cyrill po Methoda boku?
Či snad Cyrilla juž není více? –
V nadehvězdné Cyrill vešel stany,
z bouří světa ku věčnému míru,
Moravanům svatou zdědiv víru,
Methoději – zbožné Moravany.
Na smrtelném ještě Cyrill loži
za slavské se modlí za popluží,
v lásce k Moravanům bratra tuží,
shůry želá požehnání Boží. –
Biskupů však skvělá zdobí říza
Methoda, jenž všude hlásá Boha,
a kam Methodova vkročí noha,
božské víry rozlévá se míza. –
Tisíckrát juž skvítlo od té doby
jaro novým pestrobarvým květem,
mnohdy bouře burácely světem,
mnohý národ v matné klesl mdloby.
Lide slavský, tvá kde síla jará?
Cyrillův-li odkaz v srdci nosíš?
Či se Methodem svým nehonosíš,
stíní snad tě nevěry noc chará?
Blaze tobě, tvá-li hruď jest čistá,
nezničí tě zpupných hanců zloba,
nové slávy ověnčí tě zdoba,
věčná koruna se tobě schystá.