Od východu v nedočkavém chvatu
králové se berou k Betlému,
a kde hvězda ozařuje chatu,
pokloní se dítku, Bohu svému.
Vzácné dary k nuzným jeslím kladou,
ku kadidlu pojí myrrhu, zlato;
duše jich se plní božskou vnadou,
srdce láskou k Spasiteli jato. –
K jeslím Tvým též, dítko, poklekáme,
s duší zbožnou blížíme se Tobě;
jakých my však vzácných darů dáme
v nestateči své a ve chudobě?
Kadidlo Ti dáme proseb vroucích,
jichžto vůně k nebesům se vine;
ó kéž vždy, i ze rtů kdysi mroucích
chvála Tvoje hojným tokem plyne!
Zlato dáme, lesklé drahokamy,
ctností svatých přineseme skvosty;
ctnosti září nadzemskými plamy,
jimi k Bohu zbudujeme mosty.
Myrrhu dáme! Přijmi naše kříže,
jež nám ssílá mocná Tvoje ruka!
Bolesť srdce k Tobě, dítko, víže,
Tebou v radosť promění se muka!