K obloze ptáče lítá,
ztrácí se v modré dáli,
prozpěvem nebe vítá,
věčného Tvůrce chválí.
A když se s nebes kraje
k matičce zemi spouští,
zrnko mu v líše zraje,
červíčka najde v houšti.
Na zemi kvítko prosté
v nizounké roste trávě,
dobrotou božskou vzroste,
v nádherném stkví se hávě.
Méně-li člověk jesti,
nežli to kvítko, ptáče?
Ty-li Bůh mocný pěstí,
netřeba tobě pláče!
Předně dbej nebes chleba,
kochej se v ctností kráse:
pro zemi čeho třeba,
o to Bůh postará se.