Duše lidská štěpem mnohoslibným jesti,
z něhož plodů vzácných čeká zahradník;
božská ruka láskou stromek ten si pěstí,
její péči svěřen stromku zdar a vznik.
Milosti své mízou šlechtí chudou pláni,
nebeskou ji rosou hojně zalívá,
slunce svého září teplem odívá,
aby vzešlo kdysi plodů požehnání.
Buď i ty své duše pravým pěstitelem,
mízu spasnou vodiž záhy v duši svou,
aby rozproudila ve stromku se celém,
zapudila hříchů šťávu záhubnou.
Vzdaliž od ní škodné, suché letorosty,
řezem smělým odvrz vášní výhony,
aby ctností svatých hojné výkony
zdobily strom duše převzácnými skvosty.