Jen hostem jsem tu na pozemské pouti,
tam v nebi domov můj, tam má jest otčina;
kéž rychlou perutí bych mohl k nebi plouti,
kde mizí zemský žal, říš věčná počíná!
Jen hostem jsem – a země skoupě hostí,
kdy růží podá skvost, i trní připojí;
však domov nebeský všech bolů duši prostí,
dá věčný blaha zdroj a z běd ji vyhojí.
Jen hostem jsem – kdy spatřím rajské nivy?
Kdy k sobě povolá mne sladký Páně hlas?
Kdy oko žasnoucí zří nebes věčné divy,
kdy připraví mi Pán tam v nebi rajský kvas?
„Buď vůle Tvá!“ – Tak volám z duše hloubí,
ať dlouhá pouť jest má, ať krátce putuji,
má vůle s vůlí Tvou se vezdy, Pane, snoubí,
vždyť zde jen hostem jsem – kéž k nebi odpluji!