Kdys toužíval jsem nad světem,
že tolik slzí rodí –
proč nevzpomněl jsem anděla,
jenž tímže světem chodí?
Ten anděl zve se nadějí,
a celou zemí kráčí,
on všude šumí perutí,
kde slza oko smáčí.
On v chýži nuzné staví krok,
však zná též palác skvostný,
a peruť jeho chladí bol,
i snímá žalu ostny.
A slzy anděl uschová
jak poklad v nebes kraji,
kde hvězdy leskem radostným
jak věčné svíce plají.
Již nedbám slzy žalostné,
co s oka mého kane,
snad mnohá v nebes výšinách
mi jasnou hvězdou zplane.
A v bolu hledím k nebesům,
i setřu slzu s tváří –
hle na nebeském blankytu
jak slz mých sestry září!