Se stromů spadlo svěží lupení
a mrazný vítr duje širou plání;
tak truchlo zírá stromů skupení,
a v poli, v háji kvělné šepotání.
Mne touha pudí přece v lesů skvost,
a nohou chvatnou hledám plodné role;
hle div! již naleznul jsem svatý hvozd,
a žasným okem zírám svaté pole!
Jsem na hřbitově! – Spasných křížů stín
mne vítá jako stromů lesních chlady,
a v temný tajemného hvozdu klín
se proudí sluncem světel myriady.
Aj půdu zdobí věnců vonný květ,
v nějž rosou kanou mnohé slzy žalné,
i šepce prosbu vroucnou zbožný ret,
a duše chodce tužbou k Bohu zalne.
Tu símě mnohé skrývá země tíž,
zde dřímá tělo, duše časná schrána,
žeň hojnou nebeská ztad čeká říš,
k věčnému hodu kyne rajská brána.
Již poklekám – a šepci modlitbu:
„Buď pokoj vám a mír, vy věrné duše,
dejž Bůh vám v ráji věčnou požitbu,
a světlo věčné sviť vám v blahé tuše!“