Když s Bohem mluviti chceš v prosbě vroucí,
svou duši sprosti světa zámotů,
a tichou vyhledej si samotu,
pak šlehne z duše plamen lásky žhoucí.
Jak ve sluneční záři perla skvoucí,
i démant jasným ohněm bleskotá,
tak rozjasní se duše temnota,
svit milosti když jme ji přežádoucí.
O pros, až kdysi zhasne oko mroucí,
by duše zřela Božství slávojas,
ať zaskvěje se v sídle věčných krás
nebeskou září, věčnou, nehynoucí!