Krásno, ladno – ledové to kvítí,
jakéž zima divně vytvoří;
v krásu jeho duch se ponoří,
čarovným kdy leskem jasně svítí.
Než ten led mé srdce neroznítí,
žalně jenom se mnou hovoří –
však hruď mocným plamem zahoří,
vonným, květným sadem mám-li jíti.
Tak i věda mrazným kvítkem jesti,
pak-li rozum chladný jen ji pěstí
bez průvodní hvězdy, bez Boha;
nedá vůně, srdce nerozhřívá,
jí jen vzniká duše mátoha,
jež se leskem klamným přiodívá.