Tamhle na návrší
rodné při dědince
chodíval jsem často
úzké po pěšince.
Po pěšince úzké
ku kapličce milé,
ku Rodičce Boží
spěchával jsem čile.
Za šerého jitra,
z jitra při klekání
v samotné jsem kaple
pěval píseň ranní.
A když ku večeru
slavík lkal svou píseň,
u Matičky Boží
svou jsem složil tíseň.
A to srdce mladé
vždy se slastí chvělo,
kdykoliv to s věžky
ku modlitbě znělo. –
Uplynula léta
jako toky v moře,
s nimi mnohé slasti,
mnohá s nimi hoře.
Ku kapličce v lese
posud cesta vodí,
po ní posud mnohá
zbožná noha chodí.
Chodívám já také
ještě ku kapličce,
přináším své srdce
Boží ku Matičce.
Tu pak moje mladosť
na mysli mi tane,
z vlhkého mi oka
bolná slza kane.