Byl krásný den – a bouřná přišla noc,
i zhasly hvězdy šírém po nebesku,
a živlů závistných se zdvihla moc,
že nebe ve krvavém plálo lesku.
Byl krásný den – aj zlatem zářil klas,
a v milovábné ptáčků šveholení
se mísil ženců pilných jarý hlas,
a zpěvy vlnily se po zeleni.
Však bouřná přišla noc – a hromu řev
i blesku šlehy padly v rodnou půdu;
a zalkal pláč, kde veselý zněl zpěv,
a v čelo vrývaly se vrásky trudu. –
I v duchu mém byl dlouhý, krásný den; –
já zlaté stavěl sobě v duchu zámky,
můj život plynul jako luzný sen,
jenž v zárodu mi choval blaha známky.
A duch můj zplesal jarním skřivanem,
já zpíval písně v sladkém roztoužení,
a v hymnu hlasným sborem zpívaném
i duše struny hrály v rozechvění.
Byl krásný den – však přikvačil zlý hosť,
jenž ničil v srdci snů mých čarokraje,
ba zmizel sen, vždyť světa krutá zlosť
mi v pouště zvrhla milodeché ráje.
Než mám se zříci idealů vnad,
že zášť a zloba strájí zhoubné vády?
Má pouští zůstať zpustošený sad,
že ženců nadbu rozkotaly hrády?
Hle naděj’ dlouhou zvrtla krátká bouř,
však neklesá tím mysl rolníkova;
ač žeň mu obrácena v smeť a kouř,
přec novým jarem novou čáku chová.
Tak znovu vstávám zloby nedbaje,
a nové símě kladu v duši rodnou;
však někdy přec mi v klasy dozraje
a žeň mi skytne věčně blahoplodnou.