Rozsevač vyšel na pole
a zasel dobré zrní,
však jedno padlo na cestu
a jiné mezi trní.
Přilítli ptáci nebeští
a sezobali sémě,
a druhé opět dusilo
zbujnělé trní plémě.
A jiné padlo na skálu,
kde nedostalo vláhy,
a sotva zrní klíčilo,
již uvadalo záhy.
Než jiné vpadlo v dobrou zem,
kde vzešlo beze škody,
že neslo hojný užitek,
ba stonásobné plody.
Tvé srdce, dítko milené,
též poli podobá se,
v němž símě, Bohem kladené,
má vzrůsti v plné kráse.
To mnohoslibné semeno
jest spasné slovo Boží;
kéž nepadlo jen na cestu,
ni na skálu, ni v hloží!
Kéž padla vždycky v dobrou zem
ta svatá Boží slova,
kéž v srdci dobrém, výborném
je duše tvá vždy chová!
Dej, božský rozsevači, nám
jen mysl bohabojnou,
ať ze srdečka našeho
žeň sklidíš dobrou, hojnou!