„Ha, toť udatná je chasa, mrtvého se bojí masa! Byť i bylo tisíc běsů, před nimi se nezatřesu!“
Jonu oheň z očí srší, rouhání mu z úst jen prší; ze druhů pak kolem stola takto k němu jeden volá:
„Na našem dnes na hřbitovu sok tvůj v novém leží rovu; na stráži dnes sám jen stojí, ať se Jona k němu strojí!“
„Budiž!“ zní to kolem stola. „Budiž!“ Jona divě zvolá; „ale, až se vrátím z rovu, ať se víno perlí znovu!“
A již Jona pádným krokem za zemřelým spěchá sokem; spěchá k rovu jako ve sně – zakvílí mu kulich děsně.
Mutně luna bledá svítí na ty rovy, na to kvítí; s věže zvonec dvanáct bije, jeden hrob se odekryje.
Šedá mha se z rovu vine, mlha ve postavu splyne, postava se k rovům staví, nade rovy děsně praví:
„Hoj, duchové, v noční rej, sejčkův kůru k němu hrej, lebka nechať klepe v leb klepy klep – jak tepe cep.
Sám pak střehu duchů davy, až mne stráže jiný zbaví!“ Tu se hroby otvírají, sejčci k reji hudbu hrají,
lebka klepe v holou leb – klepy klep – tak tepe cep. Přijde Jona ku hřbitovu, uzří reje kolem rovů –
hoří, stydne – rudne, bledne, k soku kdy svých očí zvedne. „Hoj, duchové, v noční rej, sova, kulich k němu hrej,
nechať s hnátem křepce hnát, nežli opět půjdem spat. Sám pak střehu duchů rovy, až nám přijde strážník nový!“
Duchové se točí kolem, sovy kvílí lesem, polem; s hnátem divě křepce hnát, křepce, nežli půjde spat.
Strážný duch tu Jonu zočí, kolem Jony svět se točí; zraky se mu kalí – klesá, strážný duch však nad ním plesá.
„Hoj, duchové, v noční rej, ty nám, Jono, k němu hrej; za šerého pak ti rána smutně odezvoní hrana.
Zítra hlídej duchů davy, až tě stráže jiný zbaví!“ – Mrtví rejdí v nočním času, Jona stojí beze hlasu;
s chechtotem se divým šklebí nočních hostů děsné leby. Slyš, tu „jedna“ s věže hřímá, rej již opět v rovech dřímá;
duch též strážný k rovu běží, Jona však – ten bezduch leží.
Cookies on Poetry Cove