V hustomlžné zahalen jsa chmury,
v temnotách se svíjí truchlý svět;
zmizel z lučin pestrobarvý květ,
nepadá juž lesklá rosa shůry;
zlatých klasů želí rodné zůry,
pozbyla svých plodů stromů sněť,
v hájích neuslyšíš písně zněť,
odletěly ptactva zpěvné kůry. –
Tak i lidstvo charých ve tmách tkvělo,
nevěry je slepil vešker druh,
nade duchem vladařilo tělo;
tak lid plakal rajských ztrátu slastí,
až mu s nebe seslán Člověk-Bůh,
jenž zděl cestu do nebeských vlastí.