Na stráni povětrno nad městečkem,
kde stojí starý kostelík;
už před stalety po morové ráně
jej postavili Bohu v dík.
Jen jednou za rok jsou tu služby boží,
když léto zlatí luh i bor,
lid v průvodu jde s hudbou, pěje písně,
sta růží věší na prapor.
A večer před tím zvonků malých dvé tu
svůj stříbrný pozvedá hlas;
klekáním zvoní do rozlehlých lesů
a jásají, že pouť tu zas.
Zde po letech jsem, v otčinu se vrátiv,
stál nad životem zadumán;
i můj se chýlil k večeru den vážně,
bylť doorán můj skoro lán.
Aj! jakby zahrál kdosi v širém poli,
spustily zvonky hudbu svou,
leč větřík svěží roznášeje tóny
jim hudbu kazil svojí hrou.
Hned hlaholí to, jako z předaleka,
jak poutníkův hlas beze sil;
hned proniká to vzduchem jako z blízka,
jak před uchem by zazvonil.
A hned to jásá, veselé jak smíchy,
hned lká to, jaksi žebroní.
Nu, konečně to jedním chodí krokem,
jak dítek dvou to píseň zní.
Teď jeden zarazil, jen druhý zvoní,
a vítr skryl se ve svou sluj;
to z dvojčat za dvě modlí se jen jedno:
„Anděle boží, strážce můj!“