Už jaro výskalo si na potkání,
kosové pěli ze zelených strání;
už mlíčí pozlatilo každou mezi
a přes ploty se usmívaly bezy –
a v tom se jaro na smrt rozestoná!
Jak možno to? Nu, slyšte, kdo to koná.
Jeť Zima na útěku ku severu.
Tré čarodějův, zlomyslných věru,
co sedí v zadu na posledních saních,
se ohlédlo a vidí jara světlo.
I setřásli, co ještě mrazu na nich.
A hned se zarazilo vše, co zkvetlo,
tři dni je šedě zamračeno nebe,
na horách jíní, v údolí to zebe.
Ovocné stromy v zeleni své chladné,
jich sněhobílý květ, jenž mrazem vadne,
těch barev spolu dvé – je pohled krutý.
Tak vypadají rozmarinek pruty,
jež spjaty jsouce v lesklé bílé stužky
voskových svící smutnou tvoří zdobu,
když řada mládenců a jejich družky
ven z města za rakví jdou k hrobu.
Jen kosův radost tím se neutlumí,
vždyť slunce zase dokáže, co umí.