Vždy stranou stál jsem, davu hluk
jak kalných toků přívaly
mne děsíval; mne jímaly
víc lesy, hory, polnic zvuk,
chaloupky v zápolí,
růže v jich okolí,
studánka v údolí.
Když večernice stříbrem plá,
zasedám ve svou besídku
a slavím v tichém přípitku,
co spláchla času vlna zlá.
To květů nemělo,
to trním bolelo
a všecko zemřelo.
I památky, jež srdce má,
pomalu každá umírá,
branka se za vším zavírá
a život můj se dokoná
jak píseň večerní
nad vlnou jezerní
za mříží klášterní.