Teď slunce prošlo poledníkem,
dal znamení, a tímže mžikem
stroj na hvězdárně hlásí polední.
A hodiny už bijou s věží
a zvony zvoní, z dílen běží
tisíce lidí, čas je obědní.
A mistr z hvězdárny se dívá,
jej upoutala směs ta živá
a zamyslil se vážně na chvíli.
Ach, jak ta zeměkoule letí
do prázna, rychle nad ponětí,
s ní boly, žaly – vše má na píli.
Kdo s pevného by patřil bodu,
zřel zem by jako kouli v hodu,
jak mizí před ním v nebes hluboku.
Tak u moře kdož jednou stáli,
viděli, jak se ztrácí v dáli
loď plná zbičovaných otroků.