Černá sukna visí v Notredamu,
katafalk je vztyčen prostřed chrámu,
Paříž krále Umberta smrt želí.
Den je šedý, ponurý a ztmělý...
Houfy cizinců kol chrámem chodí,
obdivují stavbu, půvab lodí,
francké gotiky vše harmonie.
Do deště se dalo, venku lije.
Nikdo nevychází, zástup stojí,
mnohý sedne, kdosi z kapsy svojí
číslo novin vytáh’, dámám kolem
předčítá, co Margarita bolem
duše jata nebi vyslovila.
Tvář se mnohá těžce zarmoutila,
oko mnohé prosí v slzí třpytu:
Potěš, Bože, vdovu Margaritu!
U vchodu tam klečí na židlici
milosrdná sestra bledých lící,
v rukou míšek drží otevřený
na almužny pro děti a ženy,
pro starce a pro vše, co je bídné.
Každý, kdo tu prosebnici shlídne,
sahá do kapsy a peníz drží.
Přestal déšť, jdou ven a sestra trží,
mince cvakají a měšec botná,
sotva stačí ústa přeochotná
říkat „merci!“ Zní to vděčně v hluku,
jakby dárci políbila ruku.
Až se dnesky do kláštera vrátí,
něžně velebná jí řekne máti:
„Máte štěstí, sestro Margarito!“
Ach, jak hluboce to štěstí skryto.