Rozsela jarní krásu noc,
z rána ji ptáci vítali;
pasáček přišel na pomoc
s radostným zvukem píšťaly,
tam pod stromem.
A kolkolem
stál skot, jejž dneska vyhnali.
Já mladík k písním hotový
jda tudy pěl jsem mimodík,
a v dálce šedý kostelík
v kvetoucím kryl se višňoví.
Po letech zas – byl letní den,
klas v poli jako zlato zrál,
po mezích táhnul růží sen; –
já s mladou ženou svou jsem stál
tam pod stromem.
Kraj kolkolem
na naše dítka dvě se smál.
Pak zpíval ptáček ve chvojí,
ni ratolest se nehnula.
V kočárku děcka usnula,
my přikryli je závoji.
A po letech – už bělel vlas –
už lov jen radost jediná,
tam na horách v podzimní čas.
Jak mnohá milá hodina
tam pod stromem,
kdy kolkolem
lovecká sedla družina!
Když hajný můj si pozalhal,
můj Hektor, dobrý stavěcí,
přemýšlel jaksi o věci
a stranou na mne zamžoural.
Kde všecko jest? Už šedá skráň
a chodívám jen o holi,
mé oko ještě těká v stráň
a v les a bloudí po poli.
Tam pod stromem
a kolkolem
teď větry v sněhu zápolí.
A když teď v loži posedám
za noci jasné, měsíčné,
jdou srdcem stesky rozličné
a hodiny už počítám.