Tři svatí sobě vyprosili, by směli trochu na svět dolů; že prý se jenom poohlednou a zase brzo vrátí spolu.
Snesl je anděl. Byli dole. A stáli v poušti. Moře písku... Aj, tamhle cosi pohnulo se, tam sedí stařec na skalisku.
Byl lysý, nahý, vráskovitý a držel trnitý prut v ruce. To lidský Osud. Vládne žitím, poroučí smrti, zdraví, muce.
Tu první, profesor kdys, praví: „Nemějte za zlé, že se táži. Co den slyšíme stesky, vzdechy a tisíc zdviženo je paží,
a tisíc žalob k nebi táhne, že mučíte i malé děcko, že nevinného rozsápáte, že slepý jste. Je pravda všecko?“
Však stařec, bradu opřev o dlaň, jen mlčel, klátě tiše prutem. Tu druhý, vojákem jenž býval, děl vlídně, v citu bolně hnutém:
„Snad boží vůle za nástroje vám pekelníky přidělila; ti hůř snad tropí, než vy chcete, že ukrutná tak vaše díla.
I ve válce se kdys tak děje, když vojsko při dobytí města drancuje, vraždí, pálí, mučí, že vůdci oškliví se směs ta.“
Tu stařec poušklíb’ se trpce a mluvil tiše, více k sobě: „Beránci moji, tovaryši, vy útěcho má ve starobě,
ty smrti pilná bez únavy, vy věčně pracující víly, vy sluzi velebnosti boží, jež zákonův se neuchýlí!
Ta luza lidská nestydí se a svatým pokoj nedá v nebi a na vás stěžuje si, na mne. Ta má těch žalob zapotřebí!
Co tygr neudělá tygru, dělají lidé stále lidem, co zvíře nedovede v zlosti, dělají sobě v smíchu, s klidem.
A pro vše mají slova krásná a svádějí vše do systému a velebí ten pokrok světa a vraždění se koří svému.
Když moře bouří, zem se třese a sopka soptí – co tu křiku! Nuž, páni, projděte se Čínou a pohlédněte na Afriku!“
Děl první svatý: „Pravdu mluví, zná mnoho historické látky.“ A třetí, posud nepromluviv, děl tiše: „Pojďme raděj zpátky!“
Byl žebravým kdys řádu mnichem, pokorně řekl: „Naše díky!“ Stařičký Osud za ním volá: „Že pozdravuju mučeníky!“
Cookies on Poetry Cove