„Pojedu ti ráno zasit žito,“
povídá děd večer vnuku.
„Nech ho!“ praví bába, „dělal by mi
celičký den plno hluku.“
„Selo se to!“ usmívá se děda,
„jenom v zimě hodně sněhu!“
A když první vánice sem přišly,
byl už věčném na noclehu.
Dlouho ležel sníh a na hřbitově
ani hrobů vidět není.
Když zas vylezly, jde bába honem
podívat se na osení.
„Naděl Pán Bůh! Škoda, že tu není.
Co tu ještě horších mizer zbylo!
Musíme mu dáti na otčenáš,
že se mu tak urodilo!“