Do síně vrazil celý uřícený
a s pláčem hořkým běžel do kuchyně,
kde stará chůva cosi spravovala;
jí leknutím se šití octlo v klíně.
Byl pětiletý asi, žluté vlásky
měl rozcuchány, lpěly v obličeji.
„Mně tolik natloukli!“ lkal chuďas malý.
„Pojď, pojď, holečku!“ byla slova její.
A utřela mu slzy, pot a špínu,
on přitulil se, usedavě dýše
a brzo usnul. – Smrt tak někdy volá:
„Pojď, pojď, holečku!“ – Člověk umře tiše.
A konec bojům, jež nás proháněly,
ni vlna nešplouchne už v mrtvých moři;
a konec bolům srdce svírajícím,
ni bublina se z hloubi nevynoří.