Těch duší pouť, jimž břímě žití
se těžké ssulo v smrti chvíli,
jde mořem tichým; vlnobití
tam není, aniž skály hrozí.
Je anděl mlčící a bílý
jak Charon v loďce zlaté vozí
ke hvězdám v nebes tiché přístavy.
Tak myslívám, když zlatě blýskavý
se půlměsíček zjeví zraku,
jak člun, jenž modrým mořem plyne
a souhvězdími zodiaku
se proplítá vždy k hvězdě jiné.
Mé v ouplněk zas rádo oko
se v nocích jasných ponořívá,
když měsíc, stoje převysoko,
upřeně s výčitkou sem zírá.
On viděl ráj. Viděl, jak divá
potopa spolkla zem. Jak čirá
noc zahalila svět v den Golgaty.
Mně zdá se, že tam erb je bohatý
zavěšen v paměť toho všeho,
s postavou krále Davidovou,
neb z královského rodu jeho
byl ten, jejž Spasitelem zovou.
A já zas dalekohled beru,
bych měsíc viděl více z blízka.
Mně připadá jak hřbitov v šeru,
jak spousta mohyl, obrův hroby,
v jichž lůno němé slunce blýská
a ledovým je leskem zdobí.
Ni vzduchu tam, ni vody, života.
Tu tam se něco řítí, troskotá,
jak pod zemí když krtek ryje,
jak řícení se starých hrobů.
Co život – pod půdou se kryje
podzemních život anaerobů.