Noc červencová nespí více,
už dosnila svůj letní sen,
v nějž upadla, když večernice
běh za horou byl ukončen.
Bělá se nebe na východě,
kruh bílý roste v šíř a v dál.
Běl žloutne ve svém středním bodě
a okraj modrá na opál.
Žluť nebe rudne, hoří v středu,
požár se vzmáhá dokola,
vše oslepujíc při pohledu
vyrazí slunce, vzplápolá.
Paprsky švihnou do rumiští,
kde zmije plod svůj ukryly,
a tisícerou zlatou tříští
se rozeskáčou v obilí.
A tančí po stromech a křovím,
se vpředou snících do kuklí,
tam života hnou proudem novým,
by závoje se rozpukly.
A kde jen po životě stopy
a kde se červík vylíhá,
kde zárodek – tam slunce topí,
že teplem život obíhá.
Vše k předu žene bez únavy,
atómy mrská v výparu,
slučuje, bourá, nově staví –
a k poledni vše ve varu.
Jak selka pilná oběd strojí
sekáčům žnoucím chvátavě,
tak slunce ohně svého znoji
hod chystá – Smrti k potravě.