Odešel z jara. Rakev černou
mu ozdobili bezů květy,
se slzou pohřbili ji věrnou.
Stesk bude po něm dlouholetý.
Bez brzy svadl. Rozpadá se
i rakve jeho bydlo chudé.
Leč vzroste k divuhodné kráse
a věncem nevadnoucím bude
a zelenat se bude v sněhu
a z jara první mízou vzpučí
a vyžene ze skalních břehů
tam nad řekou, jež dole hučí,
vyroste z mechů, ostřic, vřesu
až k nebi, kde se oblak bělá –
ten velký věnec smrčích lesů,
jež ruka jeho vysázela.
Už budeme my staří v zemi
a mladý leckdo s námi tlíti,
a hroby naše budou němy
a zapomněno naše žití;
však v jeho lesích časně z rána
zapějou ptáci v sboru četném,
na sluku večer zazní rána,
na srnku, až sem přijde s květnem.
Tu louskat budou veveřice
a datel dlabat tuhou kůru
a sojky, občas zakřičíce,
zalétnou k vrškům stromů vzhůru.
Zašumí vítr ve vrcholích,
hnou smrky se i štíhlé jedle
a osení se zvlní v polích
a louky začeří se vedle.
Pak půjde s ručnicí svou tady
a kamzičí vous na klobouku
dýmaje mysliveček mladý,
sběratel motýlů a brouků,
a vida zeleň mladé chvůje,
větvičku čerstvou utrhne si
a barytonem zanotuje
tvou píseň: „Zahučaly lesy!“